Četnictvo bylo bezprostředně po vyhlášení samostatného státu podřízeno Národnímu výboru československému v Praze, a to již od 29. října 1918, kdy byl všem četnickým složkám v českých zemích rozeslán přípis tehdejšího zemského velitele četnictva gen. Řezáče. Psalo se v něm toto:
"V Praze dne 29. října 1918. Veškerému četnictvu v Čechách. Místodržitelství shodlo se s Národním výborem, jakožto představitelem suverenity, o spoluřízení veřejné správy.
Tímto usnesením vstupuje četnictvo též do služeb Národního výboru. Organizace četnictva zůstává nadále v nezměněné platnosti. Služební řečí četnictva v českých oblastech je čeština.
Tam budiž i služba konána v čapkách s národními odznaky aneb v přilbách bez orla."
Od 27. listopadu 1918 začalo četnictvo spadat pod správu ministerstva vnitra.
Ministerstvo národní obrany s tímto stavem nesouhlasilo, a proto v roce 1919 podniklo kroky k opětovnému začlenění četnictva do svého resortu. Byl vypracován návrh zákona o sloučení četnictva s brannou mocí, který byl zaslán 12. srpna 1919 přímo generálnímu veliteli četnictva.
S návrhem v podstatě souhlasil, ale kvůli odporu ministerstva vnitra celý projekt ztroskotal.
Generálnímu veliteli četnictva bylo vytýkáno, že vyjednával bez povolení ministerstva vnitra a rozhodoval o věcech, které nenáležely do jeho pravomoci. Členové agrární strany bojovali o to, aby udrželi nejvýkonnější bezpečnostní složky v resortu vnitra. Výsledkem toho bylo, že četnictvo sice zůstalo definitivně v resortu ministerstvu vnitra, ale ministerstvo národní obrany bylo oprávněno i nadále zasahovat do záležitostí výzbroje a výcviku, a četníci podléhali také kárné pravomoci vojenských soudů.
Politická shoda na tomto stavu však nebyla jednoznačná. Existovaly určité rozpory v pojetí četnictva a řešil se také jeho vztah k armádě nebo jeho pojetí jako složky vojenského charakteru. Ještě v březnu 1920 proto nacházíme v zákoně formulaci, že "v oboru působnosti ministerstva vnitra příslušejí věci…četnictva." Ale i později, jak o tom svědčí například i rozhodnutí Nejvyššího soudu republiky Československé z 16. srpna 1924, se mělo četnictvo pokládat za samostatné oddělení čs. armády.
Stará rakouská organizace četnictva, která po modernizaci z konce 19. století prakticky více než dvě desítky let dobře fungovala a dobře se osvědčila, byla na území Čech, Moravy a Slezska zachována. Došlo pouze k nahrazení četníků německé národnosti, kteří po převratu opustili svá stanoviště, anebo těch, kteří odmítli podepsat slib věrnosti československému státu.
Postupně byla tato organizace v letech 1919–1920 zavedena i na Slovensku a také na území Podkarpatské Rusi při obsazování území přiřčeného mírovou smlouvou novému státu československými orgány. Oproti předválečnému období byl však počet mužstva ve výkonném četnictvu nižší: někteří četníci byli převedeni k výkonu služby u polního četnictva, jiní se na frontu sami dobrovolně přihlásili. Četnická správa proto zahájila doplňování četnického sboru, jelikož bylo potřeba zahájit obsazování nově zřízených četnických stanic. Mezi novými příslušníky četnického sboru figurovali často někdejší legionáři, kteří se vraceli domů po skončení války. Celkem jich bylo kolem 2 300. Tato tíživá personální situace v prvních letech existence samostatného státu způsobila, že na venkově vznikaly takzvané "jednomužové" nebo "dvoumužové" četnické stanice. S tím, jak se postupně doplňovalo mužstvo, pak byly zase rušeny a nahrazovaly je četnické stanice, které měly obvykle mužstvo tří až čtyřčlenné. V roce 1925 už nebyla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ani jedna "jednamužová" stanice a "dvoumužových" stanic zbývalo pouze třicet devět.
Organizační struktura četnictva daná zákonem se vztahovala na celé území československého státu, pouze s výjimkou statutárních měst. V nich působila městská policie anebo tam, kde byly zřízeny státní policejní úřady, pracovaly oba tyto sbory stráže bezpečnosti.
O užití četnictva v obvodech státních policejních úřadů však vždy rozhodovala příslušná zemská politická správa (po roce 1927 zemský úřad).
Jsme dobrovolná skupina lidí, kteří se věnují bádání a propagaci historie československého četnictva v Terezíně. Snažíme se zachovat památku na četníky, kteří zde sloužili v období Protektorátu Böhmen und Mähren a být jejich hrdými následovníky.
Stejně tak je naší snahou nezapomínat na skutečnosti, které se udály v letech 1938 – 1945.
Vítáme Vás na webových stránkách Terezínští četníci, kde se můžete seznámit s historií a činností této skupiny. Terezínští četníci se věnují ochraně památky bývalého tábora Terezín a připomínání obětí nacistického režimu z řad četnictva.
Ti, jimž se podařilo přežít hrůzy nacistických vězení a koncentračních táborů, si do konce života nesli nejen traumata fyzická, v podobě různých chronických onemocnění, ale i psychická, s nimiž se jen těžko vyrovnávali. Padlým, popraveným a umučeným již nikdo život nevrátí, jejich rodinám navždy chyběli synové a dcery, bratři či sestry, dětem rodiče, prarodiče. Proto nikdo nesmí být zapomenut a nic nesmí být zapomenuto.
Jsme skupinka, která se zaměřuje na zachování památky československého četnictva v Terezíně. Naše práce je zaměřena na uchování vzpomínek na četníky a jejich důležitou roli v období od první republiky až po konec Protektorátu Böhmen und Mähren.
Našim hlavním cílem našeho bádáním je četnictvo v Terezíně. Hlavně těch četníků, kteří prošli Terezínem ve strážní službě Gendarmerie Sonderabteilung Theresienstadt (Zvláštní oddíl četnictva v Terezíně), i těch kteří byli vězněni v Malé pevnosti Terezín.
Pokud byste jste nám chtěli pomoci v pátrání po četnících kteří prošli Terezínem už jako vězni či ve strážní službě neváhejte a ozvěte se nám. Za vaše podněty či připomínky budeme rádi.
Předem Vám děkuje náš badatelský tým Terezínští četníci.
Příjmem členy z řad milovníků historie, především se zájmem o četnictvo, kteří mají zájem a chtěli by se spolu s námi podílet na bádání terezínských četníků?
Naše aktivity se neomezují jen na historii a činnost terezínských četníků ale i životem v Terezíně,
vyrážíme i na jiné historické akce, občas se podílet i na akcích jiných spolků nebo pořádaní vlastních.
Naším cílem je historie četnictva nejen v Terezíně i když to je hlavní cil našeho bádání.
Ozvat se můžete na e-mailovou adresu:
terezinsti_cetnici@seznam.cz
Fotografie poskytl Jan Sasín
Jmenný seznam nám známých jmen četníků vězněných na Malé pevnosti v Terezíně
Pro vyhledávání informací o osobách vězněných v Malé pevnosti Terezín a koncentračních táborech slouží online databáze Památníku Terezín. V té lze vyhledávat podle jména, data narození a místa narození (proklikávací odkaz na internetové stránky Památníku Terezín) naleznete zde https://www.pamatnik-terezin.cz/databaze
Pro vyhledávání informací o četnících online databáze / SLAVÍN/ Muzeum Policie ČR. V té lze vyhledávat podle jména (proklikávací odkaz na internetové stránky Slavína Muzea Policie ČR) naleznete zde https://www.muzeumpolicie.cz/Podstranky/padli/
Pro vyhledávání informací o četnících v koncentračních táborech online databáze Arolsen archives. V té lze vyhledávat podle jména (proklikávací odkaz na internetové stránky): arolsen-archives.org nebo https:// memorial-archives.international/
† Označeni četníci, kteří zemřeli, byli umučeni nebo popraveni za zdmi Malé pevnosti Terezín.
GST četnici kteří sloužily a byly perzekuována Gendarmerie Sonderabteilung Theresienstadt (Zvláštní oddíl četnictva v Terezíně)
ADÁMEK ALBERT strážmistr - GST
AUJEZDSKÝ ZDENĚK
BABKA FERDINAND
BARCAL JAROMÍR
BENEŠ ANTONÍN
BERAN JAROSLAV
BÍRO IMRICH strážmistr - GST
BOHATA JAROSLAV
BOJAS JOSEF
BORSKÝ KAREL
BRANDEJS FRANTIŠEK štábní strážmistr - GST
BŮŽEK II JOSEF vrchní strážmistr in memoriam †
ČERMÁK JOSEF FRANTIŠEK vrchní strážmistr in memoriam †
ČERNÝ JIŘÍ ANTONÍN strážmistr † - GST
ČERVINKA ALOIS
ČÍPA KAREL strážmistr - GST
DOČEKAL FRANTIŠEK
DOŠKÁŘ JOSEF
DVOŘÁK JOSEF
DVOŘÁK RUDOLF
FAKTOR JAN
FAMFULÍK FRANTIŠEK
FEJTEK ANTONÍN
FICHTL JOSEF
FLÍGR JAROSLAV strážmistr †
GLASAR FRANTIŠEK
GROSPIČ JOSEF
HARAPÁT KAREL strážmistr †
HAVEL EDUARD
HAVEL II JOSEF
HAVELKA JOSEF strážmistr †
HODAČ VÁCLAV
HODINÁŘ RUDOLF JOSEF
HEŠ JAN
HOLUB VÁCLAV
HOLÝ ŠTĚPÁN
HOLAN JOSEF vrchní strážmistr †
HOLUB VÁCLAV
HOMOLA VÁCLAV
HONZL JOSEF
BOHUMIL JAROSLAV HORTIS
HOUZA JOSEF
HRACHOVEC JOSEF JAN
HRŮŠA JOSEF
ILEK JOSEF
JANÍK ANTONÍN
JANOUŠEK ADOLF
JANOVEC FRANTIŠEK štábní strážmistr †
JÁNSKÝ JOSEF
JANURA FRANTIŠEK
JÍCHA JOSEF - GST
JIRÁSEK JAN
Četnická hymna
My jsme ten národ veselých četníků
kdo má rád nás, ten vítán je nám vždy.
Ve dne v noci, podle zákoníku,
V službu spějem, ať leje a hřmí.
Bratři drazí, dobrou shodu mějme,
paže k paži pomáhejme všem.
Sláva nazdar si zapějme,
čest je nám být četníkem.
I když nám mnohé těžké dali břímě
snášíme vše,
trpěliví jsme Svůj život vždycky pro stát nasadíme,
když nás zákon k zakročení zve.
Zvedněm pohár, drazí kamarádi,
připijme si, to vše usmíří.
Nadevše se mějme rádi,
z čísla jedna až čtyři.
Odkrýváme příběhy statečných četníků v Terezíně.
Vítejte na webových stránkách Terezínských četníků, organizace zaměřené na ochranu a uchování historie československého četnictva. Společně pracujeme na důležitém cíli - zachování památky na statečné muže, kteří sloužili v této úctyhodné organizaci.
JÍROVSKÝ JAROSLAV strážmistr †
JOHANOVSKÝ ANTONÍN
KADLEC FRANTIŠEK
KANN LEOPOLD major †
KARBAN JOSEF JAROSLAV
KAREŠ JAROSLAV - GST
KLIMEŠ VOJTĚCH ADALBERT strážmistr - GST
KNÍŽEK JOSEF
KŇOUREK KAREL
KOS ALOIS
KOKEŠ FRANTIŠEK
KOLÁŘ FRANTIŠEK
KOTÁL KAREL (KOTAL) vrchní strážmistr †
KOUTECKÝ JOSEF strážmistr - GST
KUBELKA ANTONÍN
KUBIČE STANISLAV
KRAUS FRANTIŠEK
KURC JAN vrchní strážmistr †
KULOVANÝ JOSEF
KRATOCHVÍL FRANTIŠEK štábní strážmistr †
KUBELKA ANTONÍN
KUBÍN FRANTIŠEK štábní strážmistr in memoriam -GST
KYNCL FRANTIŠEK
LACINA ANTONÍN štábní strážmistr †
LIŠKA OTAKAR JUDr.
LEBEDA ANTONÍN
LOJÍN EMANUEL
LOSENSKÝ FERDINAND
LUKÁŠ VÁCLAV
MACH JOSEF
MACHYTKA RUDOLF
MALÝ III. JOSEF štábní strážmistr †
MARHAN JAN
MAŘÍK RUDOLF
MARŠÍK ČENĚK "VINCENC"
MAKOVSKÝ FRANTIŠEK vrchní strážmistr - GST
MENOUŠEK JOSEF VOJTĚCH strážmistr - GST
MERTLÍK RUDOLF štábní strážmistr - GST
MORAVEC FRANTIŠEK
NÁMĚSTEK BOHUMÍR (BOHUMIL)
NEDBAL RICHARD
NOVÁK JOSEF
NOVÁK FRANTIŠEK
NOVÁK KAREL
NOVÁK RUDOLF
NOVOTNÝ FRANTIŠEK
PATĚK JOSEF
PAŽOUT JOSEF
PELIKÁN ALOIS poručík †
PEIKER JAN
POTŮČEK MIROSLAV
PŘEROST PETR štábní strážmistr †
RAJMON FRANTIŠEK
Od uchvácení moci usiloval Hitler o uskutečnění svého cíle, který programoval knihou "Mein Kampf" Jeho touha po světovládě a po tak zvaném "životním prostoru" pro Německo byly den ze dne silnější. Jednou z prvních obětí, které mu měly spadnout do klínu, byla naše republika, Hitler rozhlašoval do světa nehoráznosti o tom, že Němcům usazeným v Československu je činěno bezpráví a že jsou od Čechů šikanováni a týráni, Sudetoněmecká strana pod vedením Konráda Henleina vyvíjela značnou aktivitu nacionalistického nátlaku a požadavků, před nimiž naše vláda stále ustupovala. Výsledek, který si Hitler představoval, proto na sebe nedal dlouho čekat. Události kritického roku 1938 těmito slevy: "Toho roku byla naší republice zasazena těžká rána, Henlein, syn české matky, odrodilec, vůdce sudetských Němců, který žádal odstoupení území obývaného Němci k Německu, dal podnět k tomu, aby jeho ordneři vyvolávali v krajích těch různé incidenty. Poslaný k nám z Anglie lord Runciman měl vyřešit! problémy dohody. Jednání veškeré ztroskotalo, a tak v pásmech německých docházelo často i ke krveprolití. Poněvadž Henlein utekl i s ostatními vůdci SA přes hranice, dával rozkazy radiem ke vzpourám. Naše vláda vyhlásila na několik okresů stanné právo a hodlala všemožně veškeré protistátní činy likvidovat. Mnoho našich obránců – hraničářů – bylo při konání těžké povinnosti zabito," Tato slova byla psána pod bezprostředním dojmem, kdy události stíhaly jedna druhou. Dáme proto znovu slovo Františku Kahudovi a pamětní knize borovanské školy: "Hitler prohlásil, že neustoupí od přivtělení Němců z Čech za žádných okolností. Naše vláda se rozhodla k mobilizaci dne 23, září, a to v době, kdy anglický ministr zahraničí Chamberlain jedná v Německu s Hitlerem o smírném řešení celé otázky, Hitler však nepovolil, ale ještě své požadavky rozšířil. Dochází znovu k nové schůzce a Hitler dává ultimátum. A nyní se stalo něco, co musí odsoudit dějiny a co nás musí poučit pro budoucnost. Naši spojenci Anglie a Francie svými zástupci Chamberleinem a Daladierem se schází s Hitlerem a Mussolinim v Mnichově 29, a 30, září a nás zaprodávají. Rozhodují o nás – bez nás – že do nařízené doby, stanovené Hitlerem, máme vyklidit různá pásma naší milé republiky. Ortel vyřknut a my, jsouce úplně osamoceni, musíme přijmout". Zářijová mobilizace naší armády byla již druhou v tomto roce. Předcházelo jí takřka bleskové obsazení Československých hranic 20. a 21. května 1938. Byla to nejen ukázka skvělé pohotovosti, ale především nesmírného nadšení a odhodlání našeho lidu bránit svou republiku, A byly při tom i oběti na lidských životech. Při ochraně hranic republiky položilo svůj život také mnoho četníků. Smrtonosná žen lidstvo teprve čekala. Od roku 1935 bylo v Československu, pod tlakem stále se zhoršující situace, budováno souvislé pásmo opevnění na nejohroženějších úsecích státních hranic s Německem. Z pevnosti, které měly bránit republiku proti nacistickému nájezdu. Ale nebránily ji. K boji nedošlo na základě potupného mnichovského diktátu a zrady našich západních spojenců.
Vraťme se však ještě zpět k roku 1938, Naše vláda delší dobu předstírala, že republiku chce bránit. Byly budovány rozsáhlé vály ochranných pevností a pevnůstek. Pamětníci z té doby mohou ještě dnes bezpečně ukázat na místa, kde všudy byly železobetonové pevnůstky rozsety. Ještě dnes můžeme po některých nalézt pozůstatky, jak je Němci vyhodili do vzduchu. Mezi pevnůstkami byly vykopány hluboké protitankové příkopy a proti pěchotě se postavily překážky z desítek kilometrů ostnatého drátu. Na železniční trati a u silnic čekaly připraveny ocelové zátarasy, aby nepříteli bránily v postupu. To všechno bylo budováno z příkazu nejvyšších kruhů, které předem věděly, že naše hranice nebude bráněna, Lid však měl svou iluzi a oni zase bohaté zisky. Ocelářské, cementářské a stavební podniky slavily své žně. Jak se později potvrdilo, mobilizace byla pouhým gestem. Bez boje bylo vydáno naše pohraniční území Hitlerovi. S nádechem smutku bylo v tehdejších novinách napsáno: "Nová česká hranice - Všichni již víme, co jsme ztratili. S těžkým srdcem jsme ztráceli česká města, bolestě se dotkla všech ztráta pohraničních vísek a hraničních hor. Všichni víme, že neprávem cizí ruka urvala to, co nám po tisíciletí patřilo". Připomenutí mrtvých by mělo být varováním pro živé. Po částečném uklidnění po květnové mobilizaci bylo rozhodnuto. Na začátku roku 1939 se objevil v novinách článek oznamující rozhodnutí, pro národ bolestných okolností, to si nikdo nepomyslil. Našim otcům však bylo souzeno vypít kalich horkosti až do dna.
Kalvárie českého národa, která začala rokem 1939, přinesla nejistotu, persekuci, zatýkání, výslechy, deportace do vězení a koncentračních táboru, mučení, popravy, usmrcování vlastenců. Byly to otřesné průvodní jevy celé této smutné a tragické doby.
Dne 15.března 1939 přináší rozhlas novou zprávu, ještě krutější než všechny předcházející. Začala pro náš národ nová doba temna. Říšské vojsko začalo v šest hodin ráno obsazovat zbytek naší země. Hitler se chvástal novou propagandou o tom, že přijal český národ pod ochranu a že mu zaručí autonomní vývoj národního života a jeho vlastní svébytnost. Předložil světu okupaci našich zemí ve vkusném obalu. Ze všech stran se hrnuly hordy v šedozelených uniformách do nitra země. Kdo nemusel pro nějakou povinnost ven, zůstal raději doma. Kradmo pozorovali lidé Němce za záclonami svých oken a v obavách čekali, co bude dál. Vojáci si počínali ne jako ochránci, ale jako uchvatitelé. V rozporu s prohlášením svého vůdce o autonomním vývoji národního života Čechů obsadili budovy škol a změnili je v kasárna. Roztahovali se všudy tam, kde se jim líbilo. Každý večer při střídání strážného oddílu se předváděli před školou svým "parádemaršem" a snažili se ohromit naše lidi svou organizací a prušáckým drilem.
To byla jenom předehra hrůzného divadla, které bylo později označeno jako II. světová válka.
rok 1938-1939, který měl začátek v Československé republice a konec pod botou okupantů, následujícími slovy: "Byl to rok smutný – rok, kdy národ stál ve zbrani chránit to, co mu bylo nejdražší – vlast. Doba nás překvapila, ale doba nás poučila. Jistě, že škola bude učit lásce ke každému metru naší půdy a bude vychovávat mládež, aby dovedla bránit každou formu našeho snažení". "Přijde však doba, kdy dějiny budou soudit a odsoudí spravedlivě". Za cenu míru v Evropě byl dán beránek v oběť Hitlerovi, území československé, Hitler prokázal svou věrolomnost o několik měsíců později po likvidaci Československa "klidnou cestou".
Válka nesla sice útrapy fyzické, ale především duševní. Neustálá nejistota občanů, že se nějakým způsobem znelíbí Němcům, ale hlavně jejich zaprodancům, kteří zapřeli český původ a přijali německou národnost. Ti byli horší než rodilí Němci také proto, že lidé jim dávali na vědomí své opovržení. A tak jejich špiclování mohlo za sebemenší neopatrnost při hovoru, za zatajované obilí a jiné zemědělské výrobky, "Černé" porážky vepřů, nebo mletí obilí, poslech zahraničního rozhlasu a jiné případy, znamenat dlouholetý pobyt v koncentráku, nebo i smrt. V těchto obavách se ale rodila naděje, že přijde den osvobození. Po vítězství Rudé armády u Stalingradu a jejím neustálém postupu lidé začali věřit v porážku nacistů. Se zadostiučiněním sledovali všichni bezhlavý útěk německé armády, kterou Sověti hnali před sebou. Pak přišla sobota 5. května 1945. Z rozhlasu se lidé dozvěděli o povstání v Praze, které přerostlo do celého území.
Lidé si došli pro všechny místní Němce a poněmčence, aby je zajistili a předali úřadům k potrestání. I když byla německá armáda v rozkladu, hrozilo stálé nebezpečí. Říká se, že poslední okamžiky čekání se zdají být nejdelší. Tak tomu bylo i v tyto dny. Radost a nadšení bylo nepopsatelné. Válka skončila, byly odčiněny všechny křivdy, byl odčiněn i zrádný Mnichov.
Připomínejme si stále tyto okamžiky. Mají i dnes svou platnost, neboť nepřítel byl sice poražen, ale nebyl zlikvidován a stále ještě čeká na svou příležitost.
RŮŽIČKA JOSEF vrchní strážmistr †
RŮŽIČKA FRANTIŠEK
RYBÍN ANTONÍN strážmistr - GST
ŘÍHA FRANTIŠEK poručík v.v. †
SAMEK JOSEF JAN
SAZAMA JOSEF štábní strážmistr - GST
SECHOVSKÝ HYNEK
SCHÖNBACH RUDOLF
SKÁLA KAREL
SMETANA JINDŘICH
SMITKA KAREL
SMOLA JAN - GST
SKUHRAVÝ JAROSLAV
SOLDÁT KAREL
SOUHRADA JOSEF, MUDr.
STREJC JOSEF
SUNEK BOHUMIL
SÝKORA JAROSLAV
ŠEVČÍK ALOIS kapitán †
ŠEVČÍK BOHDAN, JUDr.
ŠIMONÍK DOMINIK
ŠKODA EDUARD štábní strážmistr – GST
ŠMÍD EMANUEL
ŠPALE ANTONÍN strážmistr †
ŠPIKA JOSEF
ŠTULÍK VÁCLAV štábní strážmistr †
ŠŤOVÍČEK ANTONÍN
TOPIČ JOSEF
UHLÍŘ VÁCLAV
UZEL OLDŘICH
VAICE MATĚJ
VARVAŘOVSKÝ OTO
VAŠATA ADOLF
VAŠÍČEK JIŘÍ
VÁVRA LADISLAV
VARVAŘOVSKÝ OTTO
VESELKA JOSEF
VOKROJ FRANTIŠEK strážmistr - GST
VOJÁČEK II. JOSEF
VOKŘÁL ANTONÍN štábní strážmistr †
VOLF LADISLAV vrchní strážmistr in memoriam †
VOZOBULE JAROSLAV
WACH VILÉM štábní strážmistr † - GST
WEISS ANTONÍN štábní kapitán †
ZACH JIŘÍ
ZAJÍC FRANTIŠEK
ZAJÍC JOSEF strážmistr †
ZAPLETAL FRANTIŠEK
ZÁVESKÝ KAREL
ZELNÍČEK EMIL vrchní strážmistr - GST
ZIRKLER ADOLF
ŽITNÍK FRANTIŠEK
"Na našich hranicích stojí česká stráž,
nečekej,
Adolfe, nás se nedočkáš."
Tento příběh se týká i četníka Rudolfa Mertlíka a Františka Brandejse z četnické stanice Velký Dřevíč.
Výstroj četnictva
Výstroj četnictva se skládala z blůzy šedozelené barvy s uzavřeným límcem a výložky šarlatově červené barvy a knoflíky s motivem CS. Hodnost byla umístěna na náramenících. Z boku límce se nacházel štítek s označením zemského četnického velitelství (1-4). Dále byl četník vystrojen buď jezdeckými kalhoty s hnědými boty a koženými holenicemi při hlídkové činnosti, nebo rovnými kalhoty při kancelářské činnosti. Při výkonu četníci využívali přilbu ze zaječích a králičích chlupů, čepici (brigadýrka) nebo čapku (lodička). Na opasku s dohodou hnědé barvy nosili sumku s náboji, služební šavli vz. 29 a bodák vz. 33. Přes rameno nosili koženou brašnu hnědé barvy s věcmi důležitými pro výkon služby. V zimě byli četníci vystrojeni pláštěm, pelerínou nebo zimní blůzou. Základní zbraní četníka byla puška vz. 33. Jako ruční zbraň využívali pistoli vz. 24.
Před národním soudem se pokoušeli členové protektorátní vlády dokázat, že dělali všecko jen na rozkaz Němců, že sami nejsou vinni a za protinárodní činy, které se staly na základě jejich rozkazů, jsou odpovědni četníci nebo velitelé četnických stanic. Víme, jak tomu bylo ve skutečnosti. Víme, že mnoho četníků sabotovalo rozkazy a víme také, že část četníků jen s těžkým srdcem splnila rozkazy. Četníci se snažili vždy dokázat, že není partyzánů, ani národního odboje. Došlo ale i k takovým případům, že četníci na zákrok vyšších instancí byli přímo hnáni do akcí, které končily smrtí nebo vězněním našich národních bojovníků v koncentračních táborech. Na rozkaz museli na zákrok zemských velitelů, neb přímo z rozkazu Bienerta splnit. Rozkazy byly vydány v době, kdy četníci odmítli dobrovolně vstoupit do protipartyzánských sborů. Bienert a jeho společníci hnali české četníky do akcí proti vlastnímu národu. Samotní četníci tak končily v koncentračních táborech za odmítnutí některých rozkazů ale i za činnost proti říši.
Hlas revoluce: Týdeník Československé obce legionářské. Praha: Československá obec legionářská, 27.03.1982, 35(12), 4, s. 4.
Naše bádání probíhá ne jen v archivech
Vzpomínky na Terezín
"Poutniče, postůj u těch nespočetných křížů, a uvědomíš-li si v okamžik zavzpomínání velikost, hrdinství a mravní sílu, která je ukryta v rovech nejstatečnějších a nejlepších tvých spolubratři, vrátíš se jistě do svého domova a budeš hlasatelem slov a víry těch, kteří již nikdy nemohou promluvit k vlastnímu národu."
A přišel Mnichov. Pak 15. březen 1939. Nejlepší naši lidé mizeli v bezedném propadlišti koncentračních táborů. Rachot kulometů a svištění guillotiny neustalo od dob Reinharda Heydricha. Když jsme uvykli na zběsilou smrt, která tu šest let chodila mezi námi, strnulí jsme v děsivém pohledu do nejbližší budoucnosti: rozpadající se Německo rvalo celé kusy české země ještě za války pro svoje zmrzačelé invalidy, pod kulomety vedlo české děti do zákopových prací a v poslední křeči se připravovalo na zoufalý zápas o »Festung Böhmen mit der Citadelle Prag«. Národ, do jehož malé země uprostřed Evropy již nezalétají závany větrů z Atlantiku, které osvěžovaly vzduch Belgie, Holandska a Norska, a jenž se nemohl zahledět s vysokých hor Balkánu do dalekého azuru Středozemního moře jako jeho jihoslovanští bratří, ten národ, odkázaný po šest let sám na sebe, věřil i pevněji než kterýkoli národ druhý. Je ovšem těžko mluvit v těch dobách o národu. Jedinci, zahnaní do děr při zákopových pracích, do sklepů svých domů, do mrazivých baráků pracovních táborů, po léta ubíjení goebbelsovskou propagandou a jako Na čtvrtém dvoře, kde rachot nacistických kulometů závodil se skvrnitým tyfem v orgiích smrti, mají dnes Němci dosti času к přemýšlení o svém díku Adolfu Hitlerovi. Šest set křížů nad hroby posledních obětí nacistického barbarství v Terezíně. »Nikdy nebudeme napodobovat terezínské vrahy,« řekl ministr Jan Masaryk ve svém projevu.
1945(Svět práce č. 11), s. 3
- Josef Bojas, protektorátní četník a odbojář popravený nacisty (* 25. března 1901)
- František Famfulík, vrchní četnický strážmistr, popraven nacisty (* 30. ledna 1910)
- Jan Jirásek, štábní strážmistra četnictva, popraven nacisty (* 10. května 1905)
- František Rajmon, protinacistický odbojář, popraven nacisty (* 25. října 1892)
Obrana lidu: list Československé armády. Praha: Naše vojsko, 08.07.1947, 1(157), [1], s. [1].
Kalendarium Ghetta
Tak šel čas v Ghettu
24. listopadu 1941
Dne 24. listopadu 1941 dorazila do Sudetských kasáren v Terezíně skupina 342 mladých židovských mužů, příslušníků tzv. komanda výstavby. Aufbaukommando Ak I.
Četníci doprovázeli i transporty z Veletržního paláce v Praze po nastoupení do vlaku provedli kontrolu SS-mani a v každém voze zůstal jeden.
Do Terezína přijelo 342 prvních vězňů tzv. komanda výstavby (Aufbaukommando), označeny písmeny Ak. Tím se začal zřizovat terezínský koncentrační tábor určeny nejprve pro protektorátní židovské obyvatelstvo. Ubytovaní byli v Sudetských kasárnách, které byly právě vyklizeny wehrmachtem. Jeden z nich, Evžen Foltýn (Feuerstein), vzpomínal: "Z příchodu do Terezína vůbec a takže do Sudetských kasáren mi utkvěl takový zvláštní obraz: vojáci, kteří rychle uklízejí ze střechy kasáren kulomet..." Z tohoto transportu se osvobození dožilo 86 mužů.
27. prosince 1941
Okresní četnické velitelství v Mělníku ve své situační zprávě informovalo, že ve dvou obcích okresu Gestapo 5 vyšetřovalo několik osob pro jejich styk se Židy a čtyři z nich zatklo. Dva Židé spáchali sebevraždu.
NA 43 MV31 E 1651, ZČV, karton 11 991.
10. ledna 1942
Ze vzpomínek shromážděných Karlem Loewensteinem: Jeden z devíti, chlapec, začal plakat. Jeho kamarádi jej napomínají, aby zemřel statečné. Jeden z esesáku, jenž to slyšel, zavolal si mluvčího: "Tak pojď', ty zbabělý pse!"
Osloveny si položil smyčku kolem krku a řekl: "Nejsem tak zbabělý jako ty, ˇškoda, že se toho nedožiju, až budou věšet tebe; protože tebe pověsí."
[...] Ke cti českého četnictva: Když SS 19 odtáhly a hroby byly zahlazeny, postavilo se GW [Ghetto-Wache a četníci do pozoru před hrob. Na povel štábního četnického strážmistra vzdalo komando k počte zbraň."
Karel Loewenstein, Aus der Holle Minsk in das "Paradies" Theresienstadt. Rukopis (fotokopie), s. 50-51. APT 8
18.- 26. ledna 1942
Jiří Borský: "Všichni známí vypravovali, jak dojemný soucit jim v Plzni neprojevovalo obyvatelstvo. To ovšem nevadilo, aby v novinách nebyl otištěn obrázek transportu s nápisem: Kordon četnictva musel chránit Židy před Čechy." ˇ
APT 8, sbírka vzpomínek č. 476.
16. března 1942
Z denního rozkazu Rady starších č. 76: "Dnes nastoupilo 200 obyvatel ghetta cestu, aby byli nasazeni v důlním revíru Kladno."
Ze vzpomínek Jiřího Borského: "Dobrovolníci odjížděli v dobré náladě, vesele volali na dvoře různé velezrádné výroky, komunista Václav Salus dával si demonstrativně na památku do kapsy kamínek volaje: Ty vetší vám tu necháme, až to tu budete bílit. Četníci dělali, jako když nic neslyší, jen se usmívali." Pro Pražskou železářskou společnost pracovali terezínští vězňové na dolech Ronna, Mayrau a Scholler, pro Lánsko-rakovnickou akciovou společnost na dole Prago. Jiří Kosta, Aufbaukommando a rok v kladenských dolech. In: Terezínské studie a dokumenty
13. dubna 1942
Do Českých Budějovic odjelo šedesáti členné komando terezínských mužů.
Podle výzkumu Pavly Zemanové byli nasazeni k opravám lesních cest z Hluboké – Hamrů k lovecké chatě ve Staré Oboře a od lovecké chaty k myslivně. Lovecké chatě se říkalo "Zámek R. Heydricha". K získaní materiálu na opravy cest vězňové Vltavy. Starooborská lovecká chata, konfiskována rodince Schwarzenbergů, byla spravovaná Gestapem a sloužila jako ozdravovna pro německé důstojníky a jejich rodiny, ale byla také místem tvrdých výslechů českých lidí. Terezínští vězňové byli ubytovaní v sokolovně a střezeni četníky. Údaje o tom, že by pracovali v českobudějovických tužkárnách, se nepotvrdily. Pavla Zemanová, Pracovní komanda vnějšího nasazení terezínského koncentračního tábora v letech 1941-1945.
Diplomová práce. Ustav českých dějin filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Praha 2000, s. 39-42.
15. dubna 1942
Denní rozkaz Rady starších č. 101 znovu naléhavě připomněl, že je třeba zdravit smeknutím čepice nebo úklonem nejen každého příslušníka táborové komandatury, SS 19 a vládního četnictva, ale každého nositele uniformy.
1. května 1942
Okresní četnické velitelství v Roudnici zaznamenalo v situační zprávě: "Nálada obyvatelstva je stísněna, ale klidná. To platí zvláště o Terezíně, odkud se obyvatele musí vystehovat, takže starosti o další budoucí životní podmínky vyvolávají sklíčenost obyvatelstva."
NA 43 MV31 E 1651, ZČV, karton 11 991.
8. června 1942
Ze vzpomínek Jiřího Borského: "V této době četníci museli konat mnoho náhlých prohlídek. 8. června večer zabavili na blízké světnici u lékařů tři bedny kontrabandu."
J. Borský, APT8 , sbírka vzpomínek č. 476.[109]
10. června 1942
Architekt Jaroslav Šanda v rukopisném sborníku Pohřbívaní lidických mužů shromáždil vzpomínky přeživších vězňů třicetičlenného komanda, které bylo z Terezína vypraveno do Lidic. Odjeli v 13.30 hodin. Dostali krumpáče, lopaty, chlorové vápno, každý 35 dkg chleba a 3 dkg margarinu. Byli odvezeni do hořících Lidic na místo, kde ležela těla postřílených lidických mužů.
1. července 1942
Příslušník zvláštního četnického oddílu v Terezíně Josef Menoušek byl zatčen pro pomoc vězňům. Z vazby byl uvolněn 11. února 1943 a po disciplinárním řízení propuštěn ze služby.
Pro pomoc terezínským vězňům bylo zatčeno celkem čtrnáct četníku. Imrich Biro byl zatčen 19. července 1942 a osvobozen v koncentračním tábore Ravensbrück. V červenci 1943 zatčení Jan Smola, Karel Čípa a František Brandejs, se dožili osvobození v koncentračním tábore Mauthausen, Flossenburg nebo Langerlausen Rott.
Také František Vokroj zatčeny ve stejném měsíci se z vezení vrátil.
V září 1943 zatčení Eduard Škoda a František Makovský, byli propuštěni, první po 14 dnech, druhý po půl roce. Josef Koutecký zatčený 20. října 1943 byl odsouzen na 6 let káznice a osvobozen v Oranienburgu, ve stejný den zatčený Vojtěch Klimeš byl odsouzen ke 4 letům káznice a také přežil své věznění. 3. listopadu 1943 byli zatčeni Emil Zelníček a Albert Adámek.
Křivoklátsko
Emilova Huť na Křivoklátsku zde vězně hlídali místní četníci, kteří si ze začátku z vězňů utahovali a měli na ně hubu po par dnech začali vězenkyním pomáhat, vozilo jídlo "např. chleba z Prahy a Benešova", zajištovali setkaní s rodinami.
O osudu prvního nemáme zprávy, druhý byl odsouzen na dva roku a 6 měsíců, ale propuštěn 19. července 1944. Vilém Wach, odsouzený na čtyři roky vězení, zemřel 3. května 1945 na Malé pevnosti. Tam zřejmě zemřel i Jiří Antonín Černý odsouzený na stejnou dobu. Miroslav Kárný, Zvláštní četnický oddíl v Terezíně a terezínští vězňové.
In: Litoměřicko. Vlastivědný sborník 1985-1986, ročník XXI.-XXII., s. 37-50.[139] Miroslav Kárný, Die Gendarmerie-Sonderabteilung und die Theresienstadter Haftlinge. Zur Methodologie der kritischen Interpretation von Erinnerungen. Theresienst¨adter Studien und Dokumente 1996, s. 136-152.
6. července 1942
Po vyklizení města od českého civilního obyvatelstva se koncentračním táborem stal celý Terezín. V terezínském denním rozkaze č. 165 se tato skutečnost projevila tímto sdělením: "Táborová komandatura přijala následující nařízení k uspořádaní bezpečnosti v ghettu:
a/ Četnictvo bude dne 6. července 1942 ve 12.30 hodin staženo z kasáren. ˇ
b/ Pořádková stráž přejímá udržení pořádku v ghettu. V důsledku toho Pořádková stráž, jejíž stav se zvýší a jíž bude opět dovoleno nosit při výkonu služby čepici a pásek, bude vykonávat v kasárnách strázní službu stejným způsobem jako dosud četnictvo. [...]
c/ Propustky nebudou už předkládaný táborové komandatuře k podpisu.
Židovský starší, resp. jeho zástupce dostali zmocnění, aby sami vyhotovovali propustky.
Dne 27. června 1942 bylo nyní zcela vyklizené město předáno správě ghetta. Pouze náměstí, kde byla komandatura, bývalý hotel Viktoria – Kameradschaftsheim - i s bývalým důstojnickým kasinem - četnická kasárna - a parkem mezi nimi ležícím a tehdy ještě nepřeložená silnice Litoměřice - Praha tvořily uprostřed města souvislé pásmo, které nebylo pro židovské obyvatelstvo přístupné. Četnická stanoviště u kasárenských bran byla stažena a umístěna u výpadových bran v pevnostních valech. Kasárenské brány se otevřely a židovské obyvatelstvo se nyní mohlo uvnitř města volně pohybovat.
In. Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 97-126.
Četnická stanoviště byla od kasárenských bran přeložena k výpadovým branám v pevnostních valech.
6. února 1943
Zemské četnické velitelství v denním rozkaze oznámilo potrestaní četnického strážmistra, který v dopise informoval o poměrech v táboře Terezín a projevil soucit se Židy. Potrestán byl 15 dny vězení na pokoji. Tento rozkaz se měl přečíst všem příslušníkům četnictva stejné a vyšší šarže.
NA 43 ZČV, Denní rozkazy 1943-1945, karton 24.
31.března 1943
Denní rozkaz zemského četnického velitelství Čechy č. 31 oznámil, že četnicky nadporučík Theodor Janeček byl povýšen na kapitána. Janeček, psal se též Janetschek, byl velitelem četnického zvláštního oddělení v Terezíně a byl nejodpornější postavou mezi jeho příslušníky pro svou kolaborantskou podlézavost.
19. července 1943
Ve dvou případech je doloženo, že za přímou podporu židovských vězňů byli zatčeni dva četníci, Vilém Vach zatčen 19. 7. 1943 a poté odsouzen ke 4 letům vězení. Zemřel 3. 5. 1945 na Malé pevnosti stejně tak jako jeho kolega Jiří Černý, zatčen 18. 7. 1944. Zřejmě také on zemřel na Malé pevnosti, a to vše díky horlivosti jednoho z esesáků, jistého Haindla. Byli delší dobu vězněni v budově, kde byl četnický terezínský oddíl ubytován, později byli předáni na Malou pevnost, kde oba zemřeli, resp. byli zabiti.
30. července 1943
Z velitelství zvláštního četnického oddílu v Terezíně odešlo hlášení na zemské četnické velitelství v Praze, že velitel tábora SS-Obersturmführer Burger žádá, aby na místo dosavadního velitele oddílu kapitána Theodora Janečka, který onemocněl, byl povolán nový velitel, a to německé národnosti. Příštího dne byl do Terezína z Plzně povolán četnický důstojník Miroslav Hasenkopf.
Oficiálně byl velitelem jmenován 14. září 1943.
NA 43 ZČV, org. spec. 60, č. 10851.
15.žáří 1943
Vrchní četnický strážmistr F.Makovský zatčen za pomoc vězňům ghetta a vězněn nejprve na gestapu v Kladně a později v Malé pevnosti v Terezíně.
10. srpna 1943
Protektorátní šéf bezpečnostní policie a SD16 Erich Weinmann – s odůvodněním, že pokusy o podplacení četníků jsou v Terezíně zvlášť' časté – zařídil zvýšení platů 38 svobodných četníků přeložených do strážného oddílu v Terezíně o 30 korun denně.
NA 43 GKUP 23, karton 40, II- 265/40, četnicky zvláštní oddíl v Terezíně.
9. září 1943
Táborový komandant Anton Burger žádal, aby napříště byli do zvláštního četnického oddílu v Terezíně vysílaní pouze četníci, kteří tam dosud nesloužili. Obával se obnovení jejich dřívějších kontaktů s vězni.
8. listopadu 1943
Podle hlášení velitele zvláštního četnického oddílu Hasenkopfa zemskému četnickému velitelství byl 3. listopadu 1943 zatčen štábní strážmistr Emil Zelníček pro podezření z pašovaní s Židy. Bylo zjištěno, že je zešvagřen s Židem. Aby se tomu v budoucnu zabránilo, nařídil velitel tábora Burger, aby napříště byli všichni nově do Terezína zaražení četníci prověřeni, zda nejsou příbuzní se Židy. Kromě toho nařídil Burger prověřit všechny četníky.
Protože "pravě četníci se slabým a měkkým charakterem podléhají židovským svodům", mají se takoví vyměnit, napsal Hasenkopf.
11. ledna 1944
Velitel zvláštního četnického oddílu v Terezíně Hasenkopf ohlásil Ústředně pro uspořádaní židovské otázky, že z rozkazu táborového velitele Burgera dal zatknout šest terezínských četníku, kteří při kontrole zavazadel došlého transportu vykrádali pro sebe věci, které nebyly kontrabandem. Příštího dne zatčené převzalo Gestapo.
NA 43 ZČV, H 254, karton 1006.
6. března 1944
Denní rozkaz Rady starších č. 419 s okamžitou platnosti zrušil povinnost terezínských vězňů zdravit každou uniformovanou osobu, příslušníky "služebny" (komandatury) a četnictva.
6. září 1944
Z deníku Willyho Mahlera: "Vypraví se, že v krematoriu byly spáleny četné spisy SS tam dopravené."
2. května 1945
V terezínské Malé pevnosti bylo zastřeleno 53 politických vězňů, kteří byli na základě rozkazu K.H. Franka "sonderbehandelt", podrobeni "zvláštnímu zacházení".
Vzpomeňte na četníky zemřelé v květnových dnech roku 1945 na Malé pevnosti v Terezíně i těch kteří po propuštění zemřeli na následky věznění nebo nákazu tyfem.
ČEST JEJICH PAMÁTCE !
Život v Terezíně
